György Rácz: Visegrádský sjezd

Visegrád je malebné městečko ležící v největším záhybu staré řeky Dunaje. Podle svědectví historických pramenů se tady na podzim roku 1335 konal visegrádský sjezd králů neboli mezinárodní konference, na níž panovníci tehdejších středoevropských království řešili problémy svých zemí. Na Visegrádě proto, že právě zde ve 14. století sídlil iniciátor sjezdu, uherský král Karel I. z Anjou a jeho dvůr. Visegrád vybudoval na vrcholu strmé skály již uherský král Béla IV. v padesátých letech 13. století, v době, kdy zemi sužovaly tatarské nájezdy. Hrad měl sloužit jako útočiště před dalšími nepřátelskými vpády. Strategický význam místa takřka vybízel k tomu, aby král Visegrád rozšířil o obytnou věž (vodní hrad), umístěnou blízko břehu Dunaje, a o hradby v údolí, spojující hrad s věží, čímž vytvořil mohutný opevněný areál.

 

Pojmenování Visegrád má ale starší kořeny. Je slovanského původu a znamená vysoko stojící hrad neboli Vyšehrad. Jmenovalo se tak hradiště, které stálo na sever od dnešního Visegrádu, na jednom nižším kopci. Tehdejší slovanští obyvatelé je vystavěli z římské pevnosti a bylo užíváno jako županské sídlo, které později úplně zaniklo. Zůstal jen název Vyšehrad, který převzali i Maďaři. Vesnice na úpatí hory, osídlená německými kolonisty v druhé polovině 13. století, se velmi rychle stala městem díky tomu, že uherský král Karel I. z Anjou po porážce zemských pánů v roce 1323 přemístil svoje sídlo z Temešváru do Visegrádu. Zde také sídlily nejvyšší soudy a královské úřady. Úchvatný celek krajiny a architektury se zdál Karlovi z Anjou nejvhodnějším k tomu, aby na úpatí hory zahájil stavbu panovnického centra, jednoho z nejdůležitějších ve střední Evropě 14. století. Archeologický výzkum budov "dolního" královského paláce, zaniklého v osmanském období, trvá od roku 1934. Archeologové našli základy hradu, který postavili Anjouovci a v němž se v roce 1330 odehrál i pokus o atentát na Karla I. V roce 1335 byly hrad i město Visegrád již dostatečně výstavné a reprezentativní, aby mohly přijmout českého krále Jana Lucemburského, jeho syna a dědice moravského markraběte Karla, polského krále Kazimíra II. Velikého, Rudolfa I. Saského, slezského knížete Boleslava III. Lehnicko-Břežského a reprezentanty Řádu německých rytířů, jakož i jejich početné družiny. Visegrád byl zřejmě schopen v odpovídající míře a na příslušné úrovni uspokojit potřeby vznešené společnosti po dobu téměř jednoho měsíce.

 

Abychom pochopili důvod uspořádání královského sjezdu, musíme stručně nahlédnout do situace dotyčných států na začátku 14. století. V západní Evropě toto období v sobě nese již známky soumraku středověku, poznamenaného morovou pandemií a krizí, ale zároveň prožívá i rozkvět rytířské kultury. Dějiny tří tehdejších středoevropských království – českého, uherského a polského – si jsou ve 14. století v mnohém podobné. Charakterizuje je především výstavba a mohutný rozvoj jmeno­vaných států, jejichž hlavními tvůrci a reprezentanty byli mimořádní panovníci. Starobylé dynastie v Čechách a Uhrách vymřely téměř současně na začátku 14. století, zatímco v Polsku nakonec dosáhl trůnu jeden z Piastovců, kujavský vévoda Vladislav Lokýtek. Uvedená tři království stála před vážnými vnitřními problémy, což ovlivnilo i jejich vzájemné vztahy. Vladislav I. Lokýtek (1306-1320), který se stal krakovským knížetem, opět spojil rozdrobená polská území a v roce 1320 byl se souhlasem papeže korunován polským králem. Tímto aktem "znovuzaložil" Polské království. Vládl do roku 1333. V Uhrách, po vymření dynastie Arpádovců v roce 1301, získal trůn po dlouhých zápasech Karel z Anjou (1301-1342) původem z Neapole a ujal se vlády se stejnou energií a schopností jako Lokýtek v Polsku. Panovníci Polska a Uher se vzájemně podporovali a jejich spojenectví se stalo skálopevným pilířem středoevropské politiky po celé 14. století.

 

Po vymření dynastie Přemyslovců v roce 1306 nakonec usedl na český trůn Jan Lucemburský (1310-1346). Ten se mimo jiné snažil udržovat dobré vztahy s Uherským královstvím. V naznačeném duchu byl v roce 1317 také uzavřen sňatek již dvakrát ovdovělého Karla z Anjou se sestrou českého krále Beatrix Lucemburskou. Manželství však trvalo jen krátce, neboť mladičká královna již v roce 1319 zemřela při předčasném porodu. Karel Uherský pak našel nevěstu u svého druhého souseda, u polského krále. Karlovo manželství s Alžbětou, dcerou právě korunovaného Vladislava Lokýtka, dále prohloubilo velmi úzké spojenecké vztahy mezi Uhrami a Polskem. Jan Lucemburský pak podpořil Karla proti jeho velkému nepříteli zemskému pánu Matěji Csákovi, a na to uherský král nikdy nezapomněl. Zhoršení uhersko-rakouských vztahů je potom ještě více sblížilo, protože mezi Lucemburky a Habsburky trvalo napětí.

 

Složitěji se vyvíjely vztahy česko-polské, což ovlivnilo i postoj Karla I. Uherského. Existovaly dva klíčové body sporů mezi králem Janem a Vladislavem Lokýtkem. Šlo jednak o proniknutí moci českého krále do velké části Slezska v letech 1327-1329 a jednak o nároky na polský trůn, které Jan mohl uplatnit z titulu nástupce Přemyslovců, neboť polský trůn získal Václav II. a zdědil ho poslední Přemyslovec Václav III. (1305-1306). Avšak uplatnění těchto nároků naráželo na celou řadu obtíží, mimo jiné i na diplomacii Anjouovců, kteří byli připraveni ochránit Lokýtkovu moc. Proto Jan Lucemburský redukoval své zájmy na území Velkopolska a roku 1329 postoupil Řádu německých rytířů Pomořansko. Lokýtek se naopak nechtěl vzdát Slezska, které původně patřilo k Polskému království, ale v letech 1327-1329 se většina piastovských knížat panujících na území Slezska stala leníky českého krále Jana Lucemburského.

 

V roce 1333 nastala ve vztazích zmíněných tří království nová situace. Po smrti polského krále Vladislava Lokýtka nastoupil na polský trůn jeho syn Kazimír III., který se po převzetí moci dál snažil řešit záležitosti, jež mu otec zanechal. Polsko vyčerpával především územní spor s Řádem německých rytířů. Také Jan Lucemburský, využiv změny na polském trůně, stál o urovnání dlouholetých česko-polských sporů. Mimo jiné i proto, že si přál získat spojence proti svým starým nepřátelům rakouským vévodům i proti římskému císaři Ludvíku Bavorovi, s nímž se rozešel kvůli dědictví vévody Jindřicha Korutanského, s jehož dcerou a dědičkou se Jan snažil oženit svého mladšího syna Jana Jindřicha.

 

Prvním krokem na cestě k dohodě mezi polským a českým panovníkem byla nabídka krále Karla I. na zprostředkování jednání mezi oběma stranami na půdě Uherského království. Zároveň se měl řešit i spor mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů. Roku 1334 si sporné strany zvolily za sudí Karla z Anjou a Jana Lucemburského. Uherský král, který se po Lokýtkově smrti stal seniorem mezi panovníky střední Evropy, přijal tuto funkci i proto, že sám jako dlouhodobý cíl sledoval možnost získání polského trůnu pro dynastii Anjouovců.

 

Visegrádská konference tedy – za účinného zprostředkování Uher – uzavřela diplomatická jednání, trvající skoro dva roky. Zdá se, že o jejich konání se nejvíce zasadil právě Visegrád, což si v zájmu stálého kontaktu a informovanosti nepochybně vyžádalo opakované návštěvy vyslanců.

 

Kazimír jako první krok na cestě k dohodám s českými Lucemburky uzavřel na rok příměří s moravským markrabětem Karlem, synem českého krále Jana Lucemburského, a zahrnul do smlouvy jako ručitele dodržení míru vedle dvou polských knížat i uherského krále Karla. Pak se setkali Janovi a Kazimírovi pověřenci 24. srpna 1335 na území Uherského království (dnešního Slovenska), v Trenčíně. Kazimír zmocnil svého vyslance, aby uzavřel mír tak, že se bude řídit radami pověřenců uherského krále. Vyslanci měli právo požadovat jménem krále hmotný závazek ve výši 30 000 marek stříbrných. To polští politikové chápali jako jeden z klíčů k řešení konfliktu s téměř vždy nesolventním českým králem. Tehdy se také – ještě bez stanovení konkrétních finančních podrobností – podařilo dohodnout rezignaci českého krále na Polské království. Jan Lucemburský i jeho synové se vzdali svých práv týkajících se Polska a polský král se naopak vzdal těch polských území, která se do roku 1335 stala lénem českého krále, což bylo prakticky Slezsko a Plocko. Listinu o dohodách sepsali Kazimírovi vyslanci pod vlastními pečetěmi a přislíbili, že polský král dohodu potvrdí v polovině října, což se však nestalo. Následně česká delegace přijela na Visegrád k uherskému královskému dvoru, kde byla rychle uzavřena česko-uherská spojenecká smlouva. Exemplář listiny uherského krále Karla zůstal zachován v českém královském archivu, dnes Národní archiv v Praze (Listina ze dne 3. září 1335).

 

Poté nadešel čas k jednání arbitrážního soudu, u něhož se všichni tři panovníci osobně setkali. Sedmačtyřicetiletý uherský král Karel I. z Anjou pozval oba znepřátelené panovníky na svůj visegrádský hrad na počátku listopadu 1335. Po tři až čtyři týdny pak hostil svého švagra a spojence, pětadvacetiletého polského krále Kazimíra III., devětatřicetiletého českého krále Jana Lucemburského, jeho syna, devatenáctiletého moravského markraběte Karla (pozdějšího císaře Karla IV.) a jejich doprovod, stejně jako mnoho dalších polských, slezských i německých knížat a také zástupce Řádu německých rytířů. Zvláštní význam události si uvědomovali i soudobí kronikáři, a proto v dějepisectví všech tří zainteresovaných zemí zůstala tato schůzka zaznamenána. Charakteristickým rysem těchto záznamů je skutečnost, že vždy něco vyzdvihují a něco jiného naopak zamlčují. Také Karel IV. ve svém životopise věnoval sjezdu zmínku, a poněvadž mu byl osobně přítomen, můžeme od něho očekávat autentickou výpověď. Nelze se však divit, že Karel nenapsal nic o zákulisním jednání, přesto je jeho líčení zajímavé, protože vyzvedává pouze česko-polsko-uherské politické spojenectví a nemluví o arbitrážním soudu ve věci sporů mezi Polskem a Řádem německých rytířů. Ve svém díle Karel uvedl, že jeho otec už byl na Visegrádě, když on sám tam přijel, pak popsal výše uvedené rodinné vztahy mezi panovníky a nakonec vyprávěl o původu česko-polského konfliktu. Polský dějepisec z 15. století Jan Długosz ve své kronice naopak podrobně pojednal právě o druhém hlavním tématu sjezdu. Panovníci se shromáždili na Visegrádě, aby se zrodil rozhodující rozsudek ve věci polských území okupovaných Řádem německých rytířů. Długosz vyzdvihl podstatu události z pohledu polské strany a navíc zaznamenal i text mírové listiny.

 

V kronice uherského dějepisce z 15. století Jana Thuróczyho se zachoval text starší kroniky ze 14. století, jež nám zvěčnila pravděpodobně soudobý popis slavnostního ceremoniálu událostí z roku 1335. Tento popis se v rozporu s Długoszem nápadně omezil jen na představení formalit, pro následující generace je však stejně tak zajímavý jako politika, proto stojí za citování: "Léta Páně 1335, kolem svátku Svatého Martina, český král Jan, jeho syn Karel a polský král přijeli do Uher na hrad Visegrád, aby tam uzavřeli věčnou mírovou smlouvu. Tak se i stalo. Na oběd českého krále se ze štědrosti uherského krále každodenně dalo dva tisíce pět set chlebů a také z královských jídel hojně; pro koně denně pětadvacet měřic obroku. Na oběd polského krále zase tisíc pět set chlebů a potravin bohatě; z vína se čepovalo sto osmdesát sudů. Uherský král obdaroval českého krále i různými drahými šperky, jako padesáti stříbrnými džbány, dvěma tegzeky, dvěma pásy, jednou nádhernou šachovnicí, dvěma sedly nedocenitelné hodnoty, jednou dýkou s řemínkem, která stála dvě stě stříbrných marek, a jednou překrásnou perlorodkou. Poněvadž polský král byl poplatníkem českého krále a protože žena uherského krále Karla byla sestra polského krále, uherský král Karel mu dal 500 marek z nejjemnějšího zlata, aby ho vykoupil z daňové povinnosti českému králi. Tady se rozhodlo i to, že kdyby kteréhokoli z těchto králů nebo jejich zemí napadl nepřítel, ostatní budou povinni přispěchat mu na pomoc. A to stvrdili mezi sebou i velikou přísahou."

 

Úřední dokumenty vydané na Visegrádě na podzim roku 1335 nebo později vyprávění dějepisců potvrzují jen částečně, nebo je spíše pouze upřesňují. V kronikách je sice mnoho pravd, často se však podrobně popsaná událost ve skutečnosti nestala na uváděném místě, ale jinde a jinak. Ani v našem případě není tvrzení posledně uvedeného kronikáře, že by bylo Polsko vázáno vůči Čechám platební povinností a že by Karel I. dal zmíněnou částku na "vykoupení" svého polského švagra z tohoto závazku, pravdivé. Z dokumentů, které jsou v souvislosti s konferencí k dispozici, můžeme zrekonstruovat skutečný průběh jednání. Už jsme viděli, že na trenčínském sjezdu nedošlo k upřesnění "výkupného" českému králi, ale na listopadovém sjezdu na Visegrádě byl Kazimír, který se nacházel v horší diplomatické situaci, ochoten o této částce jednat. Polský král se nakonec uvolil vyplatit 20.000 kop pražských grošů českému králi, když se vzdá polského královského titulu (viz listina ze dne 22. listopadu 1335), a bylo stanoveno, jakým způsobem má být zmíněná částka splácena. Král Jan na oplátku sepsal svoji odstupující listinu, kterou dal do úschovy uherskému králi. Kdyby Kazimír nevyplatil zbývající částku, uherský král měl českému králi odstupující listinu vrátit, nebo měl sám zaplatit zbývajících 6.000 kop. Poněvadž 6.000 kop pražských grošů odpovídá 500 zlatým markám, vyprávění citované kroniky se zřejmě týká této části závazku, přičemž letopisec ztotožnil ručitelskou deklaraci uherského krále se splněním platby. V otázce týkající se množství zkonzumovaných jídel a nápojů zřejmě můžeme uvěřit kronikáři; bylo by jistě zajímavé pokusit se probádat, zda existují nějaké stopy zmíněných dárků v pozdější české tradici.

 

Na visegrádském sjezdu došlo ke slavnostnímu uzavření spojenectví v den svátku patronky ženy hostitele, Alžběty Piastovny, tj. 19. listopadu, kdy je též datována většina listin. Mezi nimi také jeden z nejdůležitějších dokumentů sjezdu, česko-polská mírová smlouva (listina ze dne 19. listopadu 1335), stejně jako listina o bezpečnosti cesty vedoucí z Polska do Vratislavi, listina o zbourání hradu Boleslauitz (Bolesławiec) a rovněž v takových případech obvyklá manželská smlouva, jíž mělo být zajištěno česko-polské spojenectví. Pro nedostatek sester na vdávání Kazimír slíbil svou dceru - nemluvně Alžbětu - šestiletému vnukovi českého krále Jana, který byl jediným dítětem dolnobavorského vévody Jindřicha a české princezny Markéty Lucemburské (Janovy dcery). Manželství se kvůli chlapcově předčasné smrti (1340) nakonec neuskutečnilo.

 

Zároveň se sepsáním mírové smlouvy se téhož dne odehrálo ústní vyhlášení rozsudku rozhodčího soudu v záležitosti sporů mezi Polskem a Řádem německých rytířů. Důkladné prostudování pramenů nás přesvědčuje o tom, že tato kauza byla ve skutečnosti hlavní příčinou svolání sjezdu. Protistrany se vědomě připravily na osudové jednání: Řád německých rytířů 21. září 1335 nechal v archivu v Marienburku (Malbork) opsat listiny, které potvrzovaly jejich práva, a polský král ještě v létě roku 1335 podal před papežským soudem žalobu proti Řádu. Soudní řízení mohlo na Visegrádě začít pravděpodobně už začátkem listopadu verifikací zmocnění vyslanců, které Řád pověřil jednáním. Bylo to nezbytné, protože velmistr nebyl osobně schůzce přítomen. Po potvrzení zmocnění se rozhodčí, tj. uherský a český král, obeznámili s výpověďmi obou stran a předloženými dokumenty. Není známo, zda s nějakými listinami přišla i polská delegace, ale Řád německých rytířů určitě s těmi, které byly vyzvednuty v Marienburku, a zřejmě i s hotovým návrhem mírové smlouvy. Rozhodčí vyhlásili svůj rozsudek nejdříve ústně, a to určitě před 21. listopadem, neboť tímto dnem byla datována listina leczyckého a dobrzynského knížete Vladislava, odevzdaná Janovi Lucemburskému. Vydavatel této listiny se odvolává na rozsudek rozhodčích, podle něhož dobřínská oblast, která byla až do této doby v držení Řádu německých rytířů, přešla zpět pod svrchovanost Kazimíra Velikého. V textu listiny bylo připomenuto, že nad tímto územím vládl polský král až do doby, dokud oblast po válce s Lokýtkem neobsadil Řád německých rytířů a Jan Lucemburský.

 

Rozhodčí uveřejnili svůj rozsudek jako výsledek několikadenních jednání s barony listinou ze dne 26. listopadu. Podle jejího znění Kujavsko a Dobřínsko bylo přisouzeno Kazimírovi a Pomořany Řádu německých rytířů (listina ze dne 26. listopadu 1335). Český král stručně informoval velmistra Řádu německých rytířů o výsledcích jednání ve svém listu ze 3. prosince, v němž sděluje, jak se při rozhodování postupovalo a jaké jsou další agendy (listina ze dne 3. prosince 1335). Bohužel v tomto dokumentu není uvedeno místo vydání, ale s jistotou můžeme tvrdit, že už nevznikl na Visegrádě. Podle datací zmíněných v listinách se panovníci sešli kolem svátku Všech Svatých, čili začátek sjezdu můžeme stanovit na 1. listopadu. Král Jan ve svém dopisu z 3. prosince hovoří o jednání probíhajícím tři týdny, ale ve skutečnosti trvalo pravděpodobně o něco déle, protože mírová smlouva mezi Řádem německých rytířů a Polskem je datována 26. listopadu za přítomnosti všech zúčastněných stran. Kazimír potvrdil přijetí rozsudku ve zvláštním dokumentu, který vystavil pro Řád německých rytířů 26. května roku 1336.

 

Podle pozdějších událostí můžeme usuzovat, že vedle dvou hlavních bodů pořadu jednání (česko-polská dohoda a mír mezi Polskem a Řádem) ještě panovníci jednali o dalších záležitostech, byť tyto rozhovory již nebyly zdokumentovány. Česko-uherské spojenectví ze 3. prosince bylo otevřeně namířeno proti rakouským vévodům. Pravděpodobně se ještě na Visegrádě oba panovníci smluvili, že zanedlouho vytáhnou do boje proti nim. Tomu nasvědčují i vojenské události následujícího roku a dá se předpokládat, že jejich podrobnosti byly dohodnuty na Visegrádě. A právě proto někteří historici pokládají visegrádský sjezd nikoliv za sjezd míru, nýbrž války.

 

V historiografii se sice věnovala velká pozornost visegrádské schůzce králů, ale jednotlivé strany zdůraznily většinou jen svá vlastní stanoviska. Poněvadž sjezd byl jednou z nejvýznamnějších událostí polské zahraniční politiky 14. století, je pochopitelné, že mu věnovala nejvíce pozornosti právě polská historiografie, která zdůrazňovala především česko-polské vyrovnání a územní dohody mezi Polskem a Řádem německých rytířů. V maďarské historiografii se naopak tyto stránky jednání dostaly do pozadí, naproti tomu se v širokých kruzích rozšířil názor, že spolupráce vytvořená na Visegrádě byla hlavně ekonomického charakteru. Tento předpoklad vycházel ze znalosti nařízení Karla I. z 6. ledna roku 1336, v němž se podrobně upravují obchodní cesty mezi Uhrami, Českým královstvím a zeměmi k němu příslušejícími a placení mýta (listina ze dne 6. ledna 1336). Podle tohoto textu králové Karel a Jan tuto otázku – dodejme, že pravděpodobně v listopadu na Visegrádě – důkladně projednali. Je zřejmé, že se snažili odklonit směr obchodu mezi Německem a Uhrami směrem na Brno a obejít tak Vídeň a její práva na prodej zboží. Za vznikem této dohody můžeme tušit i zájem a podnět ze strany měst ležících na území dnešního Slovenska. Visegrádský sjezd tedy skutečně měl i ekonomické důsledky, ale uhersko-české obchodní dohody nelze považovat za jeho hlavní smysl.

 

Bohužel nemáme v rámci této studie prostor na to, abychom podali podrobnější přehled dalších osudů úmluv uzavřených na sjezdu. Smlouva s Řádem německých rytířů i později sloužila za východisko vztahů obou subjektů a stala se základem trvalé mírové smlouvy. Přijetí rozsudku v záležitosti Pomořan dokázalo, že zúčastněné strany jsou ochotné i schopné uznat dohodnuté zásady řešení mezinárodních konfliktů pomocí diplomatického jednání. Spojenectví mezi třemi středoevropskými státy přes menší i větší třenice trvalo půl století a přitom každé zemi byla ponechána volná ruka v jejich zahraniční politice (směrem na Balkán, na východě, v Německu nebo Itálii). Visegrád i později hrál významnou roli v upevnění a zachování česko-uherského spojenectví. Karel I. obnovil smlouvu z roku 1335 s dědicem českého trůnu moravským markrabětem Karlem 1. března 1338 také na Visegrádě. Markrabě slíbil, že podpoří nárok uherského krále na polský trůn a uherský panovník se na oplátku vzdal všech nároků na Slezsko, kdyby on nebo jeho synové dosedli na polský trůn. Kazimír se svou delegací znovu navštívil Visegrád o rok později, v roce 1339, s cílem uzavřít dědické smlouvy s uherským králem, podle nichž měla dědický nárok na polské království jeho sestra Alžběta a její syn Ludvík. Ten se také skutečně na základě této smlouvy stal v roce 1370 polským králem. Visegrád se tedy ve středověku stal vícekrát místem řešení konfliktů, a tak se právem stal i symbolem a pojmenováním spolupráce dnešních středoevropských zemí, které vznikly na místě bývalých království.

 

Nakonec pár slov o kritériích výběru listin, jež jsou v tomto svazku publikovány. Samozřejmě během několik let trvajících diplomatických akcí, které se týkaly více zemí, vzniklo velmi mnoho úředních dokumentů, které zúčastněné strany navzájem uzavřely. Z listin samotných vyplývá, že dokumenty uchovával Karel I. z Anjou jako zprostředkovatel a ručitel až do splnění všech obsažených nařízení. Do naší doby se však zachovala jen část autentických písemností. Například exempláře uherské strany byly úplně zničeny při zkáze královského archivu v tureckém období. Mnoho listin se zachovalo v českém královském archivu (dnes Národní archiv v Praze), několik dokumentů se nachází ve Vratislavi. Ostatní byly uloženy v archivu Řádu německých rytířů v Královci, odkud se dostaly nejdříve do svozu archiválií (Staatliches Archivlager) a potom do fondů pruského archivu v Berlíně (Preussicher Kultur­besitz Geheimes Staatsarchiv, Berlin-Dahlem). Při výběru publikovaných listin v tomto svazku jsme vycházeli hlavně z výsledků bádání hungarik, která se uskutečnila v Maďarském státním archivu v předcházejících desetiletích. Během práce se nám nabídla velmi vzrušující a široce rozvětvená témata a na různých místech jsme našli uložené listiny, které dosud ještě nebyly systematicky zkoumány. Naše publikace s uveřejněnými dokumenty tak poskytuje všem stranám inspirující možnost vítané a velmi potřebné spolupráce historiků dnešních visegrádských zemí. Listiny osvětlí kontinuitu vzájemných styků a také poukáží na skutečnost, že tehdy na Visegrádě nešlo jen o jednorázový diplomatický akt, ale o několik let trvající jednání a vyhotovení řady smluv, tedy o počátek visegrádského procesu. O dalších podrobnostech nechť svědčí samotné listiny.

 

Rácz, György: "Visegrádský sjezd". In: Visegrád 1335. Bratislava, 2009, s. 31–40.